ČERNÁ SOBOTA

zpět

aneb Ta Kracíková je nějaká divná!

Poslední květnovou sobotu se v Chropyni konala Klubová výstava Moravskoslezského klubu chovatelů collií a sheltií. Chropyně je pro Pražáky poměrně daleko, což v ten den pro mě znamenalo velice časně vstávat, připravit pana Vúdyho (kolie), Kasíka (čivaváček) a potřebné věci k dojezdu tak, abychom nezdržovali, až pro nás přijedou naši přátelé Michaela a David, kteří vezli vystavit Vúdyho vnučku Prettynku… Cesta ubíhala náramně a při východu slunce jsme se již kochali krásou panenské moravské přírody. Po malém kufrování jsme s dostatečných časovým předstihem dorazili na místo konání – Areál kynologického cvičiště v Chropyni. Počasí slibovalo přízeň a vše se zdálo být klidné, pohodové a pokojné…to jsem však ani v nejmenším netušila, co vše bude následovat!

Vypadlá klika a následné vyprošťování

Po našem příjezdu vyrobila Prettynka hromádku hned za autem, takže jsme museli dávat bedlivý pozor, abychom náhodou neuklouzli… Jakmile jsme si našli místo u kruhu, vyvenčili pejsky a vzpamatovali se z cesty, začala na mě působit ranní káva, a tak jsem navštívila „onu místnůstku“, kde jsem byla vlastně druhá na řadě, přede mnou jen jeden z pánů rozhodčích. Ihned se uvolnila jedna kabinka, a paní co vycházela něco brblala, že je rozbitá… Pan rozhodčí odmítl na tuto jít, a tak jsem vplula do místnosti já… Dveře nešly snadno zavřít, a tak jsem zabrala, zabouchla a už jsem věděla, že je zle: klika mi totiž zůstala v ruce! Samozřejmě, že to byl ten druhý díl, kterým dveře otevřít nešly. Začala jsem bušit na dveře a snažila se vystrčit tu vnější část kliky, aby až vypadne, jim venku došlo, že jsem v nouzi. To se mi povedlo a k mému úžasu, byl to pan rozhodčí, který vyhrál boj s klikou a dveřmi a tím mě zachránil. Hanbou jsem se málem propadla.
Říkala jsem si, že trapas a smůlu mám již za sebou, a že mě mohou čekat jen samé příjemné věci. Ó, jak jsem se mýlila!

Skok letmo do rybníka

Vystavení svého psa jsem přenechala kamarádce Michaele a sama jsem se určila do role „volače“ za kruhem, aby se pan Vúdy ukázal pěkně ve střehu. To se nám vyplatilo, a tak hned, jak Vúdy vyhrál třídu, vzala jsem jej s Kasíčkem na procházku kolem místního rybníka. Kasík neustále pokukoval po kačenách, Vúdy si značkoval snad každý rákos a já jsem celou dobu přemýšlela, zda se v takové špinavé, zarostlé, stojaté a páchnoucí vodě může někdo koupat. Byl to prostě kačák a po obejití celého jeho obvodu jsem usoudila, že ani v tom největším vedru bych tam nesvlažila malíček. Asi 15m před branou na cvičiště jsem si všimla vyšlapaného místa na strmém břehu, kde byla lavička a ani nevím proč, jsem svým psům řekla: „Hele, vodička.“ První přilítl Kasík, který se vody vždy stranil a z dodnes pro mě nepochopitelných příčin se odrazil, skočil šipku a – zmizel pod hladinou. Trvalo nekonečně dlouho, než se vynořil… jakmile se tak stalo, rozhodl se načesaný, vyparáděný Vúdy, že ho musí zachránit, odrazil se a – zmizel celý pod hladinou taky! Kasík se potopil znova a pak už jen chytal andělíčky. Už jsem ani nečekala, zda se Vúdy potopí podruhé a po zadku sjela po kluzkém, bahnitém břehu do vody a čekala, že tam bude vody tak po kotníky, maximálně po kolena. Jenže na dno jsem nedosáhla, ani když jsem měla vodu do pasu – skočila jsem oblečená a v pantoflích placáka do vody a když jsem došlápla na dno, voda mi sahala po ramena! Vúdy se nějak plácal podél břehu, a tak jsem jako prvního zachránila Kasíka a bála se, že nebude moci ani dýchat a bude jen bezvládně ležet na břehu. Kása však začal lítat jako motorová myš a když jsem horko těžko pomohla na břeh i Vúdymu, vyhodnotili oba celou akci jako neskutečnou bžundu,začli štěkat a běhat a válet se v bahně a netrpělivě očekávali, až si s nimi na břehu začnu hrát. Jenže: jak jsem měla vylézt? Stěna rybníka byla kolmá k jeho dnu, vysoká přes metr a k jejímu okraji se svažující břeh byl rozmáčený od psů, a u kraje bylo pár trsíčků trávy… Odrazit se v pantoflích od rozbahněného dna byl nadlidský úkol a tak mi nezbývalo, než vyhodit jednu nohu na břeh a přichytávat se travičky, než se vytrhla a převalit se na břeh. Styděla jsem se volat o pomoc. S vypětím všech sil jsem se dostala na sucho, všude ze mě tekla voda jako z vodníka a psi, kteří se již stačili dostatečně obalit blátem,hlínou, trávou a jehličím, si zvesela pobíhali po štěrkové cestě. Co měl Vúdy ráno bílé, bylo černé. Při pohledu seshora, vypadal jak žížala. Totálně vyčerpaná jsem došla na naše místo a protože jsem byla celá mokrá kromě hlavy, nikoho nenapadlo, že jsem ve vodě byla nedobrovolně i já. „Jé, vy jste se koupali?“, „Proč jste Vúdyho koupala, vždyť jste měli jít ještě do kruhu?“ – to byly otázky, na které jsem nedokázala uspokojivě odpovědět. Kása se sušil sám, měl záchvat v běhu dokola; s Vúdym to bylo horší, ten se jen válel. Vytáhla jsem všechny ručníky, co jsem měla a začala ho frotýrovat a kartáčovat. Naštěstí sluníčko pražilo, a tak jsem ho snad hodinu pořád jen kartáčovala a sušila. Nebylo to proto, že jsem ho čančala, ale proto, aby se nezapařil a nesmrděl a doufala jsem, že snad to stihneme, než bude muset znova do kruhu. Polední pauzu jsem jen uvítala. Mezitím jsem se šla konečně převléci i já. Po vysušení byl Vúdy ještě 2x takový jak ráno – koupel v přírodní vodě mu opravdu jen prospěla a v odpoledním klání si doběhl pro vítězství.

Odpolední šlápnutí do ranní hromádky

Prettynčina ranní hromádka v důsledku předchozích událostí padla v opomnění a byl to opět pan Vúdy, který do ní vzorně přední pacinkou šlápl. Tfuj, tak se šlo tentokrát už jen do kaluže máčet a čistit znova… Když jsme po dlooouhém pulírování byli hodni nastoupit do auta, oddychli jsme si a vyrazili směr Nitra, kde se v neděli konala mezinárodní výstava.
Celou cestu jsme se smáli sobotním událostem…

Atentát na Kasíka

Nitranský hotel Tofi, kde jsme měli přenocovat, jsme našli téměř ihned a s radostí jsme se šli ubytovat. Abychom si ušetřili síly a cestu po schodech, plnily se tašky a baťůžky po okraj, a ani Kasíkova přepravka nezůstala prázdná: mikina, rychlovarná konvice, vodítka a mističky vytlačili Kásu až k dvířkům jeho mobilní garsonky. Ověšena věcmi vydala jsem se po příkrých schodech s ostrými hranami z dlaždic směrem k recepci. Na třetím schodě mi ujela noha, zavrávorala jsem, upadla kolenem na hranu schodu a rozčísla si kolenní brňavku. Při hledání rovnováhy, jsem pevně třímala přepravku s věcmi i Kasíkem a ten zřejmě zažil beztížný stav. Konečná poloha přepravky byla děsivá: stála na dvířkách, skrz které všechny věci pasírovaly Kasíka ven. Kasík to přežil.

Tečka dne …

Při večerní procházce jsme šli přes lávku pro pěší nad místním nádražím a Kasík málem skočil na střechu vagónu – nechápu, co ho tam tak lákalo, ale bylo to asi zajímavé, protože se mermomocí s vrtěním ocásku snažil protáhnout zábradlíčkem vždy, když pod sebou viděl vagón. Věříte, že po tom všem, co jsem tuto sobotu zažila, nevěřila jsem už ani toaletnímu papíru – určitě by se protrhl…
Výstavy si každý prožívá po svém. Většinou je výstava testem pevných nervů; tentokrát jsem si myslela, že když se svým psem do kruhu pošlu někoho jiného a z dáli na něj občas písknu, mám vystaráno a nervování v kruhu jsem tím elegantně přehodila na kolegyni Míšu. No, Osud mi to tedy patřičně vynahradil a já jsem si dosyta užila doslova Černou sobotu. Jestli jsem tento den byla rozladěná, jistě již chápete proč.

Příště si do kruhu zase asi půjdu sama…

Vilemína Kracíková, pan Vúdy a Kasík